Česká reformace je pojem označující svébytný reformační proud pozdního středověku a raného novověku zformovaný
v Českém království. Během dvou staletí své existence nepředstavovala
česká reformace jednolitý a neměnný celek. Ačkoli se ale
štěpila do mnoha směrů (od konzervativců usilujících o
setrvání v rámci římské církve až po radikálnější emancipované skupiny),[1] její jednotlivé větve pojily společné
věroučné prvky (přijímání pod obojí, důraz na Boží slovo kázané ve
srozumitelném jazyce, zdůraznění bezprostředního vztahu
člověka k Bohu, odpor ke světské okázalosti a bohatství církve).[2][3] Pojem česká reformace v sobě zahrnuje
především husitství a z něj vzešlou kališnickou
(utrakvistickou) církev a jednotu bratrskou.[4]
Společně s
hnutím valdenských bývá
označována jako první reformace[pozn. 1][5], předcházející reformaci světové (protestantské). I
přes vliv německé a švýcarské
reformace na české prostředí,
nedošlo k jejich splynutí s českou reformací, jež si udržela svůj
vlastní vývoj až do potlačení povstání českých nekatolických
stavů po roce 1620. Důsledky této porážky, zejm. konec náboženské svobody
spojený s nucenou rekatolizací Čech i Moravy, potvrzené vestfálským mírem roku 1648, znamenaly konec české reformace jako samostatného
reformačního proudu.[6] Po vydání tolerančního patentu v
roce 1781 k
obnově svébytné české reformace nedošlo. Josef II. nerespektoval
tradici české reformace a možnost přihlásit se k české konfesi
nebyla vůbec nabídnuta. Císař v českých zemích nově
trpěl pouze pravoslavné, luterány a kalvinisty, tedy konfese obvyklé v jiných částech jeho říše.[1] Navzdory tomu, že česká reformace zůstala
definitivně rozptýlena uvnitř protestantského světa, její
tradice nezanikla.[7] Dodnes se na ni odvolávají mnohé české i světové
církve, jako např. Moravian Church (pokračovatelka rozptýlené Jednoty bratrské), Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Církev bratrská, baptisté aj.
Za přínos a
jedinečný znak české reformace lze považovat na tehdejší dobu
ojedinělý respekt vůči svědomí každého člověka, a
to i člověka poddaného. Tato nevídaná tolerance byla alespoň
zpočátku vynucena specifickými poměry v českých zemích, kdy po
nerozhodném výsledku husitských válek nebyla žádná ze stran dostatečně silná na to,
aby soupeře úplně porazila. Obě strany byly tedy v zájmu
vlastního přežití, udržení míru a bezpečí nuceny nalézt způsob
vzájemné koexistence. Z této nutnosti nakonec vzešla uvědomělá snaha
o právní kodifikaci vzájemné tolerance a respektu ke svědomí druhé strany,
k čemuž došlo kutnohorským náboženským
mírem roku 1485. Ten se však týkal pouze soužití katolíků a
utrakvistů, jiné náboženské skupiny si na zákonem povolenou existenci
musely počkat až do vydání Rudolfova
majestátu roku 1609.[1]
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Kazatelé nápravy[editovat | editovat zdroj]
Představitelé rozmařilé církve ve spárech apokalyptické šelmy –
Antikrista (iluminace z Jenského kodexu z konce 15. století)
Na konci 14. století se ukončoval
dlouhodobý proces christianizace českého prostředí. Široké vrstvy
obyvatel se začaly s křesťanstvím vnitřně
identifikovat a víru začaly přijímat nejen jako soubor rituálů,
nýbrž jako osobní potřebu a oporu pro orientaci v nejistém
světě. V celé Evropě lze sledovat důraz na novou vnitřní, opravdovou
individuální zbožnost (devotio moderna), charakterizovanou snahou o přiblížení Kristu,
důrazem na vnitřní prožitek modlitby i bohoslužby, s menším zřetelem k oficiálním
církevním strukturám. Laici stále častěji požadovali dobré
kněze, kteří by byli schopni patřičně pečovat o
jejich duchovní potřeby.[8] Lidé konce 14. století si
stále palčivěji uvědomovali křiklavé rozpory mezi
učením evangelia a chmurnou realitou života tehdejších nositelů
křesťanské zvěsti. Bohatá církev se zpronevěřila evangeliu
a začala si libovat v přepychu a rozmařilosti, a tak se
nutně ocitla ve spárech Antikrista. Okázalé církevní stavby, plné soch, obrazů a relikviářů, se stávaly
dokladem zjevné pýchy a nestřídmosti kléru.[8]
Neustále rostl
počet far a kněží. Praha byla po Avignonu, Římu a Paříži městem s největší koncentrací duchovních v celém
západním křesťanstvu.[9] Blahobyt
a různé společenské výhody lákaly do řad duchovenstva mnoho
mladých mužů, pro které však kněžská služba neznamenala víc než
slušný zdroj příjmů.[8][10] V
případě, že získali bohaté obročí, si pak mohli dovolit k výkonu vlastních kněžských
povinností najímat náhradníky z řad nezajištěného duchovenstva (tzv.
střídníky), čímž si zajišťovali bezstarostný život. Nejen, že
tedy rozhodně nebylo uspokojivé chování valné části kléru, kritiku
však také vyvolávaly nadměrné finanční požadavky papežské kurie,
zatěžující české země neúnosným břemenem různých
poplatků.[8] Obraz úpadku církve byl dokonán, když v roce 1378 vypuklo papežské schisma. Rozpolcenou církev
nyní vedli dva soupeřící papežové, kteří nad sebou navzájem
vyhlašovali klatby.[10] Tento neutěšený stav nebyl vyřešen ani pisánským koncilem, svolaným
roku 1409, který
jen přidal do hry papeže třetího, a na své řešení si musel
počkat až do koncilu kostnického.
Mnozí kněží i
laici se nechtěli smířit se zesvětštělou církví a volali po
návratu k původnímu, opravdovému křesťanství. Náprava církve se ukazovala tím naléhavější, čím
více společnost zabředala do různých projevů krize.
Vyčerpávala se kdysi bohatá naleziště drahých kovů, morové epidemie drasticky
snižovaly počet obyvatel, což v důsledku vedlo k oslabení ekonomiky.
K hospodářským problémům se přidala politická nestabilita. Na
nejvýznamnější evropské trůny usedli slabí panovníci (Václav IV. v říši a
České koruně, Karel VI. ve Francii, Richard II. v Anglii) a kdysi mocná lucemburská
dynastie se zmítala v nekončících
vnitřních sporech, které oslabovaly nejen ji, ale i země, kterým
vládla. Prudké spory mezi světskou a církevní mocí za vlády Václava IV.
zas vedly jen k dalšímu podlamování autorit. Hospodářská deprese a
narušení politické rovnováhy mezi panovníkem, šlechtou a církví pak v
českých zemích vyvolaly rozsáhlou kriminální činnost.[11]
V souladu s
tradičním středověkým přístupem byla příčina
krize spatřována v nepřízni Boží, způsobené opuštěním
křesťanských ideálů, zejména pak morálním úpadkem církve, která
se zpronevěřila evangeliu. Začali se objevovat reformní kazatelé
žádající nápravu církve. Kázali veřejně z kostelních kazatelen a
nestáli vně církve jako například valdenští. Usilovali o nápravu církve zevnitř, nikoli o její
zboření. V první řadě měla být na základě Písma napravena právě
církev, skrze kterou pak mohla být očištěna celá společnost.[11]
Satan prodává odpustky (iluminace z Jenského
kodexu)
Karel IV. byl velkým podporovatelem církevních institucí, neboť
jedině díky nim mohl existenčně zabezpečit stále rostoucí
počet vzdělanců, kteří nejen dodávali lesk jeho dvoru, ale
především měli nepostradatelnou úlohu ve správě říše i zemí
České koruny. Přesto si uvědomoval nebezpečí
zesvětštění církve, které kvůli jeho politice mohlo nastat. Sám
pozval augustiniána Konráda Waldhausera z
rakouského kláštera Waldhausen, aby v Praze kázal.[8] Kázal
německy a latinsky v kostele sv. Havla a v kostele Panny Marie
před Týnem. Napadal zejména svatokupectví, přepych
měšťanů i rozmařilost duchovenstva. Ohlas jeho kázání
ukazuje připravenost pražského prostředí pro reformní myšlenky. Odpor
však jeho slova vyvolala zejména u žebravých řádů. Následnou žalobu
urovnal Arnošt z Pardubic v Konrádův prospěch, takže mohl nerušeně
kázat až do své smrti v roce 1369.[12] Jen tři měsíce po Waldhauserově vystoupení
opustil královskou kancelář Jan
Milíč z Kroměříže, aby zanedlouho
zahájil svou vlastní kazatelskou činnost. Jednalo se o jeho soukromé
vystoupení, podpořené snad pražským arcibiskupem, neboť Milíč
pak kázal ve staroměstském kostele sv.
Jiljí, jehož kapitula i všechen klérus podléhal
přímo arcibiskupovi. Samotný císař, který sice dal k reformní
kazatelské činnosti prvotní popud, ale dále do reformního hnutí
příliš nezasahoval, zůstal Milíčovi příznivě nakloněn,
přestože ho jednou Milíč veřejně označil za
Antikrista.[12] Kazatelská činnost Milíče záhy uvrhla do
podezření z kacířství, z něhož se musel zodpovídat v Avignonu,
kde také v roce 1374 zemřel.[13]
Milíč z
Kroměříže měl velký vliv na jihočeského vladyku Tomáše ze Štítného. Tomáš v mládí
studoval na pražské univerzitě, avšak bez získání akademické hodnosti. Velmi se mu líbila
kázání Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Rozhodl se, že
v rámci svých možností bude následovat Milíčův příklad, sám o
sobě napsal, že byl jeho duchovním
dítětem. Protože byl pouhým laikem, nemohl
kázat. Proto začal šířit reformní názory písmem, česky, v jazyce
srozumitelném většině obyvatel království. Po smrti své manželky žil
trvale v Praze (po roce 1381) a v závěru svého života bydlel v domě sousedícím
s Betlémskou kaplí.[14]
Pro ranou českou
reformaci byl velmi důležitou postavou mistr Matěj
z Janova, kněz vystudovaný v Paříži. Ze
studií v cizině se vrátil roku 1381 a posléze kázal u sv. Mikuláše a u sv. Víta v Praze. Napsal
základní knihu českého reformačního hnutí Regulae Veteris et Novi testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona).[14] V tomto latinském spise názorně vysvětlil rozdíl
mezi novozákonním křesťanstvím
a praxí soudobé pokleslé církve. Proti vnějškovosti a formálnosti
zdůrazňoval niternost. Daleko více než na obřady kladl
důraz na zbožný život, pokoru a křesťanskou lásku. Podobně
jako Viklef soudil,
že soudobá církev, reprezentovaná dvěma papeži a kardinálskými sbory,
nemůže být pravou církví Kristovou. Členy pravé Kristovy církve jsou
podle Matěje z Janova pouze opravdoví následovníci Krista. Jedinou
naprosto spolehlivou autoritou ve věcech víry pro něj byla Bible.
Zemřel v poměrně mladém věku roku 1394.[10]
K úsilí napravit
církev přispívalo též šíření znalosti Bible. Kolem poloviny 14.
století vznikl první kompletní překlad Bible do
češtiny. Čeština se tak stala po francouzštině a italštině dalším evropským živým jazykem, do nějž byla Bible
přeložena.[15]
Zásadní vliv na
rodící se českou reformaci měla nově založená pražská univerzita. Právě v
reformním programu pražských univerzitních teologů a intelektuálů,
sahajícím svými počátky do konce 70. let 14.
století, lze spatřovat vedle již zmíněné
kazatelské činnosti vlastní kořeny české reformace. Tento
reformní okruh sedmdesátých až devadesátých let 14. století byl reprezentován
především teology ze tří, pro Husovy stoupence jasně „německých“, univerzitních
národů. Husův český národ a tyto ostatní národy po roce 1402 rozeštval otevřený
boj o Viklefa, v
němž se střetli „němečtí“ zastánci filozofického nominalismu a „čeští“
zastánci Viklefova realismu. Proto se později na tento reformní proud Hus
záměrně neodvolával a za své reformní předchůdce
označoval jen české univerzitní mistry, jako např. Vojtěcha Raňkova z Ježova, Mikuláše Bicepse nebo Štěpána z Kolína. Přesto
však měl Husův reformní okruh s touto dřívější reformní
skupinou mnoho společného.[16]
Univerzitní reformní
proud, jehož představiteli byli např. Jindřich
Totting z Oyty, Konrád
ze Soltau, Matouš
z Krakova, Jan
Marienwerder, Jindřich
z Bitterfeldu či Mikuláš Magni z Jawora, byl
především v 80. letech naplněn nesmlouvavou kritikou života soudobé
církve, prodchnutou myšlenkami raného konciliarismu. Tato kritika však nesměřovala k požadavku chudé
církve, návratu k prvotní církvi či k veřejnému trestání hříchů. Místo změny
systému usilovala o nápravu a kvalitní vyučování nedostatečně
vzdělaných kněží. K jejich povznesení psali nejrůznější
příručky a návody, aby mohli obstojně plnit úlohu duchovních
pastýřů. Takto reformované kněžstvo pak mohlo být zdrojem
vnitřní reformy celé církve i křesťanské společnosti.[16]
V duchu nové
zbožnosti (devotio moderna)
začali mnozí reformně uvažující teologové, zejména Jindřich z
Bitterfeldu a Matouš z Krakova, prosazovat časté, či dokonce
každodenní přijímání svátosti
oltářní k duchovnímu prospěchu
zbožných laiků, připodobněných tímto způsobem duchovním a
posílených tak na vlastní cestě spasení. Otázka eucharistie se tak
začala stávat středobodem české reformace.[17]
Časté
přijímání se původně setkalo s nedůvěrou církevních
hodnostářů pražské arcidiecéze. Synoda z 19. října 1388 ustanovila, že žádný laik nesmí přijímat
častěji než jednou za měsíc.[18] Matěj
z Janova byl na synodě o rok později donucen v rámci odvolání svých
nepravověrných tezí prohlásit, že laici nemají být povzbuzováni k tomu,
aby denně přijímali svátost oltářní.[19] Synoda
z 16. června 1391 však nakonec vyšla vstříc přání zbožných
laiků a dovolila, že vyzpovídaní kajícníci smějí přijímat
eucharistii, kdykoli budou chtít.[20]
Reforma českých
mistrů a Jan Hus[editovat | editovat zdroj]
Od 90. let 14.
století sílil na univerzitě vliv českého národa, který byl z
dříve jednotného univerzitního těla stále více vyčleňován
štědrou mecenášskou podporou členů královského dvora i pražského
měšťanstva. Na počátku 15. století se starší univerzitní
reformní proud nově nastupující generačně semknuté skupině
mistrů českého univerzitního národa příliš neotevřel a
neměl vůli s ní hledat společnou řeč. Mladí čeští
reformisté, mezi nimiž zpočátku hráli klíčovou roli profesoři
teologické fakulty Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma, vystoupili se staronovým programem kritiky
zesvětštělého života kléru. Vedle praktické kritiky však kladli velký
důraz i na filozofické spekulace, které stále častěji promítali
do dalších otázek.[17]
Českým
reformistům se stala vzorem náboženského života prvotní církev.
Začali proto od prvních let 15. století usilovat o její napodobení. Aby se
tohoto cíle dosáhlo, musela být soudobá církev očištěna od nehodných
kněží. Původně toho chtěli dosáhnout zásahem vrchní
církevní moci, ale po vyostření vztahů s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka začali
více spoléhat na světskou moc, reprezentovanou proreformně
naladěným dvorem Václava IV. V tom, jak nápravu církve a potažmo celé
křesťanské společnosti v praxi uskutečnit, byla Husova
skupina vědomě ovlivněna filozoficko-teologickými názory
anglického teologa Jana Viklefa.[16] Podle něj církvi mohou v navrácení k jejímu
původnímu pastýřskému poslání pomoci světští páni, kteří by
vyvlastnili církevní majetky a odřízli by ji od zásahů do
světských záležitostí. Těmito názory si Husova skupina získávala
oblibu i mezi aristokracií.[11] Jejich reforma tak byla
úzce spojena se světskou mocí.[17]
Viklefovy spisy a
jejich znalost začaly do pražského univerzitního prostředí pronikat
už v 70. letech 14. století. K jejich recepci a mnohostrannému domýšlení pro
praktický náboženský i politický život však došlo až v době Husovy
generace na počátku 15. století. Pro české mistry se tehdy Viklef stal společně
se svatým Augustinem nejuznávanější
autoritou. Obdiv k Viklefovi byl mezi nimi takový, že si odmítali
připustit, že v teologické rovině jeho názory mnohdy odporují
učení obecné církve a že jejich aplikace by mohla mít nedozírné následky.
Projevilo se to například na případu Viklefem hlásané remanence, s níž se nebyli ochotni
plně ztotožnit ani Hus, ani Páleč, ani Stanislav ze Znojma. Na druhou stranu lavírovali, nedokázali zaujmout jasné
pravověrné stanovisko a zdráhali se připustit, že se Viklef mýlí.[16]
Na pražské
univerzitě se v prvních letech 15. století odehrávaly zápasy o Viklefovo
učení. V čele jeho zastánců stál mistr Jan Hus, který
přijal většinu Viklefových názorů. Hus by bez Viklefa
nedospěl ke své myšlenkové zralosti a Viklef by bez Husa nedosáhl svého
evropského významu.
Roku 1402 se stal Jan Hus správcem pražské Betlémské kaple a jejím
kazatelem. V jeho osobě se tak prolnuly dva dosavadní směry raných
snah o církevní reformu – teoretizující univerzitní směr a k vnitřní
zbožnosti podněcující kazatelský proud, oslovující širší lidové vrstvy.[11] Díky Betlémské kapli, která pojala až tři tisíce
posluchačů, mohl Hus šířit reformní myšlenky mezi široké vrstvy
obyvatel. Reforma církve tak přestala být pouze tématem uzavřených
univerzitních disputací, ale získala široký společenský ohlas.[21]
Jan Hus a jeho stoupenci se velice skepticky stavěli k tehdy
živé ideji konciliarismu, která usilovala o odstranění papežského schizmatu a o
nápravu církve shora, prostřednictvím sboru kardinálů a teologů.
V Husových očích byl totiž kardinálský sbor nositelem stejné zkaženosti
jako samo papežství, a nemohl tedy církev snadno očistit.[16]
Otázkou katechetizace
nedovzdělaných farářů se Husova skupina původně
příliš nezabývala. Žili pražskou univerzitou, univerzitními disputacemi, nejrůznějšími
názorovými střety a stav církve na venkově jimi zůstal dlouho
opomíjen.[17] Situace se změnila, až když byl Hus v
důsledku interdiktu nucen roku 1412 opustit Prahu a odejít na venkov.[22] Tehdy
si uvědomil jaká propast zeje mezi světem pražské univerzity a
českým venkovem. Tehdy začal intenzivně psát v českém jazyce, a to zejména pro
venkovské faráře, kteří, jak zjistil, často neovládali latinu natolik, aby mohli z
latinských příruček čerpat.[23]
Husovo upálení v roce 1415 vedlo k zásadní
radikalizaci teologických představ, která z české reformace
učinila svébytný náboženský proud.[22] Hlavním
představitelem reformačního úsilí na pražské univerzitě se po
Husově smrti stal mistr Jakoubek ze
Stříbra. V té době se zrodila
nečekaná solidarita mezi husity a valdenskými. Valdenští totiž byli
podobně jako Hus pronásledováni kvůli tomu, že se nepodřídili
církevní autoritě. Jestliže mohl být v právu Hus, pak mohli být v právu i
valdenští. Jakoubek proto odmítl rozlišovat herezi od ortodoxie podle vztahu k
nejvyšším autoritám stávajícího křesťanstva. Měřítkem
pravdy i bludu mělo být výlučně evangelium. Jakoubek se s
valdenstvím seznámil nejspíše prostřednictvím z Drážďan vypuzených
německých mistrů, kteří v roce 1411 našli útočiště v Praze. Drážďanští
mistři, z nichž nejvýznamnější byli Petr Drážďanský, Fridrich
Eppinge a Mikuláš z Drážďan, od českého univerzitního národa získali ke svému
působení dům U Černé růže na Příkopě.[24] Zejména názory Mikuláše z Drážďan se nápadně
shodovaly s učením valdenských, ale také s názory Matěje z Janova. Mikuláš proti
sobě stavěl církev prvotní a církev soudobou, kritizoval řeholní
život, kněz podle něj měl být chudý, prostý, pokorný a
trpělivý jako Kristus. Špatného kněze nepovažoval za kněze a mše svatokupců považoval za
neplatné. Byl proti obrazům a jejich uctívání. Mikuláš popíral
existenci očistce (Jakoubek proti němu existenci očistce hájil),
modlitby za mrtvé i úctu ke svatým, odmítal přísahy, trest smrti i jakékoli
prolévání krve, a tvrdil, že každý laik, dokonce i žena, může a má kázat.[25]
V září 1415 se utvořil svaz
husitské šlechty, který odmítl uznat kostnický verdikt nad Husem a
slavnostně proti koncilu protestoval. Jakoubek této příležitosti
pohotově využil k tomu, aby dal českému reformačnímu programu
celonárodní rozměr.[26] Počátkem roku 1417 univerzita poprvé
vystoupila v roli rozhodčího ve věcech víry. Vyslovila se v tom
smyslu, že církevní tradice, které přímo neodporují Bibli, mají být
zachovány, včetně očistce, modliteb za mrtvé a obrazů v
kostelech. Dne 10. března 1417 pak univerzitní mistři vyhlásili, že
svátost oltářní pod obojí je užitečná k spasení a že se jí má každý
přidržeti, neboť v ní je celost a plnost duchovního nasycení.
Zároveň však dodali, že podle jejich víry celý
Kristus jest pod jednú i druhú způsobú. Na
rozdíl od osobního názoru Jakoubkova tak univerzita oficiálně netvrdila,
že přijímání pod obojí je nutné ke spáse, pouze je silně
doporučila. Dne 6. září 1417 se pak univerzita přiklonila k
nauce, že církev je sborem všech předurčených, tedy k nauce odsouzené
spolu s Viklefem a Husem v Kostnici, která mohla zpochybnit zažité
uspořádání církve.[27]
Táborská obec[editovat | editovat zdroj]
Táboři se zcela rozešli s představou jednoty s římskou
církví. To se projevilo odporem vůči drahocenným mešním rouchům,
oltářním textiliím, liturgii, misálům, užívání latiny a v
nejkrajnější podobě tento odpor vyústil i v obrazoborectví. Táborští kněží
rezignovali i na apoštolskou posloupnost.[28]
Hlavní utrakvistický kostel Panny Marie
před Týnem v Praze
Jako utrakvistická
církev (též kališnická či česká v protikladu k římské, nebo též
církev podobojí)[29] bývá označován církevní útvar, který vzešel z
husitské revoluce a své postavení si zajišťoval kompromisními kompaktáty z roku 1436. Utrakvistická církev
představovala od doby husitských válek až do porážky stavovského povstání, kdy po odchodu
četných emigrantů splynula s římskokatolickou církví, hlavní a
nejpočetnější náboženské uskupení v Čechách a na Moravě.
Členové této církve byli běžně označováni jako Češi nebo Čechové, zatímco římští
katolíci byli označováni jako Římané a členové jednoty bratrské jako bratří.[30]
Mezi základní
odlišnosti utrakvistické církve od církve římské se řadilo laické
přijímání pod obojí způsobou, dětské přijímaní svátosti
oltářní (rovněž pod obojí), český zpěv při mši a
svěcení památky Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších husitských mučedníků. Až do
počátku 16. století však přežívaly u části utrakvistů také
radikálnější názory, které kult svatých úplně odmítaly. Po
vystoupení Martina Luthera se pak mnozí utrakvisté přiklonili k jeho učení.[32] Hlavní proud církve však zůstal věrný odkazu
české reformace 15. století, jak jej definovali teologové Jakoubek ze Stříbra, Jan Příbram a Jan Rokycana. Utrakvistická církev
tak odmítala autoritářství římské církve na jedné straně,
stejně jako radikalismus českých bratří a reformačních
církví na straně druhé. S luterány nemohli souhlasit především v
zásadách sola fide a sola scriptura, které pak vedly k
dalším praktickým rozdílům.[33] Utrakvisté
tím zůstávali svébytným proudem uprostřed dobového náboženského
spektra, podobně jako později vzniklá anglikánská
církev.
Utrakvisté nezvrhli
ideu jednotné církve reprezentované římským biskupem. Papeže nadále
považovali za hlavu pozemské církve a byli ochotni se mu podřídit v
některých otázkách za předpokladu uznání kompaktát. Ty však papež
nikdy neschválil. Organizace správy utrakvistické církve odpovídala v
kontinuitě na předhusitské období správě neobsazené pražské
arcidiecéze.[28] Po smrti Konráda z Vechty, který se jako právoplatný pražský arcibiskup přihlásil v
roce 1421 k
církvi podobojí, v roce 1431 utrakvistická církev neměla vlastního biskupa. Dalším
pražským arcibiskupem byl sice zvolen utrakvista Jan Rokycana († 1471), ale jeho volbu nikdy
neschválil papež a nezískal tak biskupské svěcení. V čele správy
utrakvistické církve stál administrátor
podobojí, jehož pomocným a poradním orgánem
byla dolní konzistoř, která sídlila na Starém Městě pražském v Karlově koleji a byla
činná v letech 1471–1621.
Pevný řád konzistoři dal administrátor Václav Koranda v roce 1478. Tvořilo ji pak osm
kněží a čtyři univerzitní mistři, kteří řídili
utrakvistickou církev v Čechách prostřednictvím děkanátů, v
jejich čele stáli děkani. Na Moravě se církev pomocí děkanátů
uspořádat nepodařilo.[34] Velice
významnou úlohu v životě utrakvistické církve nadále hrála pražská univerzita, kolébka
české reformace.
S trváním na církevní
jednotě souviselo lpění utrakvistů na kněžském svěcení
v apoštolské posloupnosti.
Jelikož utrakvisté neměli vlastní biskupy, způsoboval tento požadavek
zásadní problém při svěcení nových kněží. Nejčastěji
byla uspořádána nákladná výprava svěcenců do Itálie, aby tam našli biskupa
ochotného je i přes nesouhlas papeže vysvětit na kněze. V
několika případech se vypravili i za biskupem arménské církve
ve Lvově.
Kromě toho několikrát získali v Itálii biskupa (Augustin Luciani, Filip de Villa Nova), který se
uvolil žít v Čechách, světit zde utrakvistické kněze, ale jinak
do chodu české církve nezasahovat.[28] Po
obnovení pražského arcibiskupství se doufalo, že by pražský arcibiskup mohl
světit jak kněží pod jednou, tak kněží pod obojí. Nový arcibiskup Antonín Brus
z Mohelnice ještě roku 1566 vysvětil
utrakvistické kandidáty na kněžství. Dalším svěcením ze strany
pražského ordináře zabránila neochota utrakvistů podřídit se
jeho jurisdikční a administrativní autoritě, která pramenila z
utrakvistického odporu k monarchistické církevní správě. Přesto
pražský arcibiskup pro potřeby utrakvistické konzistoře nadále
světil svaté oleje potřebné zejména při svátosti křtu.
Světitele pro své kněze však utrakvisté museli hledat opět mimo
Čechy.[33]
Jednota bratrská[editovat | editovat zdroj]
Petr Chelčický v rozhovoru s mistry
pražské univerzity
Kolem roku 1460 se ve východních Čechách začali
shromažďovat přívrženci myšlenek Petra
Chelčického, který prosazoval princip nenásilí a rovnosti všech
křesťanů i důsledný návrat k evangelické prostotě a
biblickým pravdám.[35] Podle Chelčického církev spojená s válčením a
světskou mocí vůbec, ať již na katolické, nebo utrakvistické a
táborské straně, není pravou církví. Pravá církev je totiž skrytá.[28] V těchto obcích bratří a sester našli
útočiště i pronásledované zbytky valdenských.[35] První bratří vzali vážně biblický zákaz
přísahy, takže až do roku 1490 nesměli zastávat světské úřady. Koncem 15.
století se pod vlivem Lukáše Pražského uvolnila i přísná pravidla zakazující přijímání
majetných a urozených zájemců a až do 30. let 16. století jejich
členství omezovala. Bratří preferovali označení starší namísto slova kněz, jež jim implikovalo
obětní chápání mše. Čeští bratři představovali
výlučnou komunitu. Svůj způsob života brali jako osobní volbu a
neupírali nárok na spásu těm, kdo žijí mimo Jednotu.[36]
Především v
první fázi své existence byla pronásledována královskými úřady i
utrakvistickou církví.[35] Nejznámějším zásahem proti jednotě bratrské
byl svatojakubský mandát vydaný roku 1508 králem Vladislavem II.
Jagellonským. Jednota bratrská byla legalizována
až Majestátem Rudolfa II. v roce 1609. Její příslušníky pak
těžce zasáhla pobělohorská rekatolizace, která znamenala odchod ze
země nebo vynucenou změnu víry. Organizační struktura jednoty
bratrské včetně biskupského úřadu pak přetrvávala pouze v
exilu v některých protestantských zemích, zejména v polském Lešně. Čeští a moravští
tajní nekatolíci vzdorující na počátku 18. století rekatolizačnímu
tlaku si pak už uchovávali jen mlhavé vzpomínky na svůj náboženský
původ. Chyběla jim pevná organizační struktura a náboženská
tradice, předávána zejména ústně, byť s podporou ukrývaných a
pašovaných knih, se především na venkově rozvíjela chaoticky.
Styčné body jejich konfesijní identity představoval důraz na
přijímání podobojí, odpor k uctívání světců, domácí pobožnosti,
duchovní četba a zpěv.[35]
Nejvyšším správním
orgánem jednoty bratrské byla tzv. úzká rada, tvořená bratrskými biskupy a volenými spolustaršími. Ve
správě jednoty zastávala podobnou funkci jako dolní konsistoř u
utrakvistů nebo horní konsistoř u katolíků. Počet
bratrských biskupů se postupně ustálil na čtyři. Biskupové
vykonávali ordinace bratrských duchovních všech stupňů.[38] Svou víru po vzoru augsburského
vyznání víry formulovali ve vlastní bratrské konfesi, kterou roku 1535 předložili páni z
řad jednoty bratrské králi Ferdinandovi
I. K jejímu latinskému vydání z roku 1538 napsal
předmluvu Martin Luther a toto vyznání se dočkalo mnoha dalších vydání a
překladů.
Luterství[editovat | editovat zdroj]
Utrakvismus byl v českých zemích po dlouhá desetiletí hlavním
reformovaným proudem. Na vedoucí pozici jej v 16. století vystřídalo až ze
Saska pramenící luteránství, které se za saskými hranicemi šířilo nejdříve v německojazyčných oblastech -
kam reformace dosud nepronikla nebo se neprosadila (například
utrakvistická). K této skutečnosti významně přispělo v roce
1515 zakoupení děčínského panství saskými luterány pány
ze Salhausenu (například panství Česká Kamenice, panství Horní Libchava).[39][40] V severních Čechách to byl dále luterský
aristokrat Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz, který měl kontakty na založenou školu ve Wittenbergu,
potom jáchymovský farář a absolvent univerzity ve Wittenbergu Johannes Mathesius a rodina
Šliků, která držela panství Jáchymov. Farnosti v děkanátech Loket, Kadaň, Teplá i Cheb se staly baštami luteránství v Čechách.[41]
Jako první moravské
královské město přijala luterství Jihlava (r. 1522 příchod Lutherova přítele Paula Sperata), která i po odchodu
Sperata zůstala jedním z nejdůležitějších center luteránů
na Moravě.[42] Záhy po Jihlavě přijali luterství velká moravská
města jako Brno, Znojmo a Olomouc. U převážujícího
německého obyvatelstva nastala taková vlna protestantismu, že byly
katolíkům zabrány skoro všechny kostely (například ve Znojmě šlo
o gotický farní kostel sv. Mikuláše).[43] Luteráni byli oproti ostatním reformovaným církvím velmi
aktivní v kulturní oblasti (specifická výzdoba a zařízení jejich
kostelů a písemná kultura).[39]
Lutherův výstup
a roku 1521 předvolání před císaře, kde odmítl své výroky
odvolat, byly záhy dávány do souvislostí s případem Jana Husa. Poprvé v souvislosti
s Martinem Lutherem padlo
Husovo jméno během Lutherovy slavné lipské disputace s jeho
odpůrcem Johannesem Eckem v roce 1519. Ingolstadtský doktor Johannes Eck tehdy z Luthera vymámil ve spojení s
odsouzením Jana Husa ze strany kostnického
koncilu závažnou větu: „Také koncily se mohou mýlit.“ Luther
tak poprvé veřejně vystoupil i proti autoritě a neomylnosti
církevních koncilů.[44]. Wormským ediktem byla na
Luthera, jeho spisy a příznivce uvalena klatba, z níž ho na poslední
chvíli zachránil Fridrich Moudrý. Luther pak působil v utajení pod ochranou na jeho sídle
ve Wartburgu.
Luther stejně
jako Hus požadoval, aby byly jeho názory vyvráceny důkazy z Bible. Oba odmítli příkaz slepé
poslušnosti církevním autoritám. Luther ovšem při veřejném slyšení na
říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 působil mnohem sebevědoměji než Hus na
kostnickém koncilu roku 1415. Na rozdíl od Husa, který se před koncilem jen bránil,
Luther i útočil.[44]
Obnovená jednota
bratrská - doba pobělohorská[editovat | editovat zdroj]
Budova Moravian College, teologického
semináře založeného moravany roku 1742 v pensylvánské bratrské misijní osadě Bethlehem
Vzpomínka na bratrské
dědictví se zachovala i na severní Moravě, zejména v oblasti Kravařska, v okolí Fulneku nebo Suchdola nad Odrou. Nositelé bratrské tradice v této oblasti hovořili
převážně německy. Už v době předbělohorské zde
působily německé bratrské sbory (ve fulneckém sboru působil v
letech 1616–18 Komenský, který věnoval severomoravským sborům ve
Fulneku, Kerhaticích, Jestřábí, Kletné, Kujavech, Stachovicích, Hladkých Životicích a Suchodolu
německy tištěný bratrský katechismus vytištěný v Amsterodamu v roce 1661).[35][45] Na
začátku 18. století zasáhl i severní Moravu německý pietismus, protestantské hnutí
usilující o zniternění křesťanské zbožnosti.
V době panování
císaře a českého krále Karla VI. došlo k zesílení rekatolizačního tlaku. Ženklavský rodák Christian David požádal roku 1721 mladého saského šlechtice Nikolause
Ludwiga Zinzendorfa o pomoc pro moravské evangelíky, kteří se kvůli
represím rozhodli pro odchod do exilu. Hned následujícího roku založili
první exulanti z
Moravy na jeho panství v Horní Lužici osadu, kterou pojmenovali Herrnhut (česky Ochranov). Náboženství bylo ústředním bodem budované herrnhutské
identity. Nově vzniklá obec byla ale nábožensky velmi různorodá.
Kromě vnitřních sporů zažívala i stoupající nedůvěru a
nepřátelství ze strany saské luteránské církve, která nově
příchozí považovala za sektáře. Za těchto podmínek se komunita
rozhodla přihlásit se k tradici Jednoty
bratrské, ačkoli se k této církvi
původně hlásila jen malá část uprchlíků (zejména ze
Suchdola nad Odrou). Veřejné přihlášení k dědictví Jednoty
bratrské dalo herrnutské obci nový směr a zejména ji propůjčilo
legitimitu a punc starobylosti. S luterány už nemuseli jednat z pozice nové
sekty, nýbrž prastaré, kdysi uznávané církve. Díky tomu si exulanti mohli
udržet nezávislost na luteránské církvi. Už od počátku lpěli na
specifických věroučných prvcích, které je od luteránů
značně odlišovaly, např. odmítali kostelní výzdobu,
kněžské ornáty,
užívání hostií. Hrabě Zinzendorf navázal kontakty s Danielem Arnoštem Jablonským,
Komenského vnukem, jenž byl jedním ze dvou dosud žijících biskupů staré
jednoty bratrské, působících v polském exilu. Ten pak vysvětil
prvního ochranovského biskupa Davida
Nitschmanna a poté i samotného Zinzendorfa.[46] Tím byla herrnhutskému společenství předána
biskupská posloupnost staré jednoty. Obnovená jednota bratrská proslula svými
zámořskými misiemi a dnes je známa jako Moravská
církev.
Hudba[editovat | editovat zdroj]
Jedním z
důsledků české reformace, respektive jejího projevu v husitském
hnutí, bylo zchudnutí církve v Čechách a na Moravě. Církev
celkově, jak přežívající římská (pod jednou), tak
nově kompaktáty definovaná
česká (podobojí),
přišla v důsledku husitských válek o velkou část svého majetkového zázemí a po dlouhá
staletí bojovala s nedostatkem kněží. Církev neměla prostředky
na vydržování kostelních zaměstnanců, mezi které patřili i
profesionální zpěváci z řad kléru. V českém prostředí se
tak objevil fenomén literátských bratrstev. Literátská bratrstva vznikala ve druhé polovině 15.
století jako při městských kostelech působící laické
pěvecké sbory. Bratrstva byla organizována podle vzoru
řemeslnických cechů a zpravidla se zavazovala ke zpěvu ranních mší o nedělích a svátcích
a ke zpěvu rorátů po celý advent.[47] Významným hudebním interpretem v předhusitském i
předbělohorském Česku však byly školy, resp. jejich žáci. Školy
měly vůči místnímu kostelu množství zpěvních povinností.[48]
Většina
literátských bratrstev byla utrakvistická, vzniklo však i několik
katolických bratrstev (např. v Českých Budějovicích nebo Plzni),
vícero luteránských a z počátku 17. století je doloženo i literátské
bratrstvo jednoty bratrské v Lipníku nad Bečvou.[49] Literátská bratrstva přežila zákaz nekatolických
církví za vlády Ferdinanda II., nadále působila v rámci římskokatolické církve a
zanikla až rozhodnutím Josefa II. roku 1784.
Zatímco většina
literátských bratrstev byla nositeli české renesanční polyfonie, českobratrské sbory
provozovaly pouze jednohlasé skladby, neboť jednota bratrská vícehlas, pro
jeho přílišnou okázalost a nesrozumitelnost textu, odmítala.[49] Jsou však doloženy případy, že i v bratrských sborech
byl polyfonní zpěv přes odpor starších trpěn.[48]
Utrakvisté rozvíjeli
již v 15. století český zpěv, byť latinu zcela neopustili. V 16.
století vznikaly nákladné graduály, tedy společné velkoformátové rukopisné zpěvníky
literátských kůrů, obsahující antifony a další propria pro jednotlivé neděle a svátky církevního roku.
Čeští bratři a luteráni nahradili liturgické antifony písněmi,
často vlastními, které nově složili. Specifickým výplodem české
reformace, zejména utrakvistického prostředí, jsou tzv.
„staročeské“ roráty, bohatá sbírka adventních mešních zpěvů.[50]
Jediným dochovaným
rozsáhlejším pramenem liturgického zpěvu v češtině je Jistebnický kancionál, který vznikl
nejpozději kolem roku 1430. Kromě písní obsahuje česky psané
chorály ke mši i bohoslužbu hodinek a několik vícehlasých zpěvů.
Je pravděpodobné, že rukopis vznikl pro potřeby školy v místě,
kde liturgické novoty nebudily odpor a kde stále fungoval institucionalizovaný
liturgický provoz. Zdá se ale, že kancionál přes svůj lidový jazyk
nebyl určen k obecnímu lidovému zpěvu. Graduály z rané éry
literátských bratrstev kolem roku 1500 jsou latinské, přesto však
český repertoár Jistebnického kancionálu neupadl v zapomnění, jak
dokazuje zápis jeho části do Kolínského kancionálu kolem roku 1517. Hlavní
vlna překládání liturgických zpěvů do češtiny nastala po
roce 1540 pro potřeby utrakvistických literátských bratrstev.
Utrakvistické zpěvníky druhé poloviny 16. století jsou už většinou
české, ačkoli si latina stále zachovávala své místo v určitých
hudebních žánrech a latinská tvorba byla také značně podporována tam,
kde se do bohoslužebného zpěvu zapojovala místní latinská škola.[48]
Andělská pieta s eucharistickým Kristem Bolestným, obraz
zhotovený kolem roku 1470 pro hlavní utrakvistický kostel
Matky Boží před Týnem v Praze. Kristus
jednou rukou vyjímá z rány v boku hostii a druhou drží kalich se svou krví; sám se tak podává
věřícímu ve svátosti oltářní pod obojí způsobou.
Bohoslužba v
době české reformace (15. století) předjímala mnoho prvků,
které později figurovaly v reformaci 16. století, přesto zde byly
odlišnosti. České reformní hnutí začalo požadavkem častého
přijímání svátosti oltářní, to byl sice i Lutherův nebo Kalvínův ideál, ale u luteránů, kalvinistů a anglikánů se časté
přijímání jako součást běžné církevní praxe více prosazovalo až
v 19. a 20. století. Přijímání podobojí, symbol české reformace, bylo v reformačních církvích
16. století zavedeno velmi rychle a národní jazyk si své místo v
reformačních liturgiích našel dokonce snáze než v Čechách. Naopak
přijímání dětí, které utrakvismus viděl v jasném teologickém
souladu s učením o křtu i s častým přijímáním podobojí, v
církvích vzešlých ze světové reformace nezískalo podporu.[51]
Možná největší
rozdíl, který lze spatřovat mezi českou a německou reformací, je
klid, s jakým ke změnám liturgického života v českém prostředí
došlo. Ačkoli utrakvismus zásadně měnil bohoslužebnou praxi, udržel
si loajalitu naprosté většiny obyvatelstva. Změna liturgie byla a je citlivá v
každé době, proto je jedinečné a nanejvýš pozoruhodné, že zavedení
častého přijímání, laického kalicha, dětského přijímání i
národního jazyka do bohoslužeb bylo možné v Čechách uskutečnit s
podporou velké většiny obyvatel, a to i dokonce za cenu křížových výprav a
obrovského vnějšího tlaku na návrat ke starým tradicím.[51]
Utrakvistická
bohoslužba zachovávala strukturu katolické mše, ale po vzoru husitském a
posléze pod tlakem luteránů postupně počešťovala
některé části ordinária.[52] Mši v českém jazyce propagoval už Jeroným Pražský, který sám do
češtiny přeložil přinejmenším její nejposvátnější
část, slova proměnění, což mu bylo při procesu v Kostnici
silně vyčítáno. Pražská synoda 28. září 1418 nařídila zpívat
epištolu a evangelium při mši v lidovém jazyce, zbytek mše však
doporučovala sloužit latinsky, aby se předcházelo pohoršení. Jistebnický kancionál z
dvacátých let 15. století jako v evropském měřítku zcela ojedinělý
pramen však jasně svědčí o tom, že existoval a nejspíše byl tedy
také na některých místech užíván překlad celé katolické liturgie do
češtiny. Čechy se tím staly první zemí v západním
křesťanstvu, která prolomila výhradní postavení latiny v liturgii, a
předjímala tak pozdější liturgické reformy.[53]
Úcta ke svatým[editovat | editovat zdroj]
Jelikož česká
reformace nebyla vnitřně sjednoceným hnutím, měly různé
její proudy ke světcům různý vztah. Tento vztah se navíc během let
proměňoval také v rámci jediné skupiny. Některé radikální
husitské proudy odmítaly úctu ke světcům úplně,
umírněnější proudy ji ale nezamítaly. Důležité postavení si i po
husitských bouřích udržel zejména svatý
Václav, hlavní český zemský patron. Roku 1436 zpečetil svatováclavský chorál vyhlášení kompaktát. Kutnohorská mírová smlouva z
roku 1485 měla
vejít v platnost na svátek svatého Václava. Pro radní síň Staroměstské radnice byla
zhotovena nová socha svatého knížete. Svatý Václav zůstal předním
patronem pražské utrakvistické univerzity, na jejíž pečeti se nadále
objevoval. V utrakvistických liturgických knihách se svátek svatého Václava
vždy připomínal, svátky jiných světců však byly často
opomíjeny, z českých patronů byla nejčastěji
opomíjena svatá Ludmila. O zemské patrony se utrakvisté přeli s katolíky,
přičemž se jejich spory točily kolem otázky, zda byli čeští
světci utrakvisté, zda přijímali pod obojí.[54] Pod
vlivem světové reformace v průběhu druhé poloviny 16. století
ztráceli čeští patroni stále více svůj náboženský význam a stávali se
pouhými postavami národní historie. Je zajímavé, že úpadek kultu svatých lze zaznamenat
též u českých katolíků. Jen kult svatého Václava si dokázal
pevněji udržet příznivce, a to dokonce i mezi lutersky smýšlejícími
utrakvisty.[55]
Zatímco postupem
času slábl kult tradičních zemských patronů, stále větší
úctě se těšili kostničtí mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský. Kult Jana Husa se v
utrakvistickém prostředí začal vyvíjet už záhy po jeho upálení.
Ještě na konci 15. století Hus spíše jen doplňoval pantheon starších
českých světců, postupně se však jeho kult stále více
prosazoval, až se stal pro utrakvisty nejvýznamnějším českým
světcem. V úctě ke světcům se utrakvistická církev
příliš nelišila od římské. Obě církve liturgicky slavily svátky
všech českých světců, utrakvisté však k nim na rozdíl od
katolíků počítali také svatého Jana Husa.[55]
Česká reformace
přinesla v Čechách 15. století citelný úpadek mariánského kultu. Radikálové
táborského ražení odmítali i modlitbu Zdrávas
Maria, neslavili mariánské svátky a stejně
jako valdenští tvrdili,
že Maria měla vedle Ježíše i další děti. Třebaže konzervativní
kališníci mariánskou úctu neodmítali, neměla v žádném případě
zastiňovat úctu k Ježíši Kristu. Až v jagellonské době se kult Panny
Marie začal opět vzmáhat, a to zejména v řadách římské
církve v rámci sebevymezování vůči reformačním proudům. I
tak však mariánská tematika nebyla v náboženských obrazech v Čechách
zastoupena ani zdaleka tolik jako například v renesanční Itálii.[56]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
1.
↑ Tento pojem zavedl v 80. letech 20.
století Amedeo Molnár.
Reference[editovat | editovat zdroj]
1.
↑ Skočit nahoru k:a b c Kruh českých duchovních tradic [online].
VERITAS [cit. 2014-08-04]. Dostupné online.
2.
↑ SOUKUP, Miroslav. Cesta k české reformaci [online].
Ústí nad Labem: 26.6.2005 [cit. 2014-08-04]. Dostupné
online.
3.
↑ Turistická cesta
valdenské a české reformace [online].
Veritas, 2005 [cit. 2014-08-04]. Dostupné
online.
4.
↑ BARTLOVÁ, Milena. Umění české reformace (1380-1620) [online]. Evangnet, 10.3.2010 [cit. 2014-08-04]. Dostupné online.
5.
↑ Dobová pozadí vzniku reformace, str.
5-20. Věstník spolku Exulant [online]. 1/2016. Dostupné
v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-09.
8.
↑ Skočit nahoru k:a b c d e Dějiny zemí Koruny
české I.. Praha: Paseka, 1992. ISBN 80-85192-29-2. Kapitola Předhusitská kultura: Změna náboženského
cítění, s. 137–141.
9.
↑ Kronika
Českých zemí. Praha: Fortuna Libri,
2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola
Duchovenstvo v Českých zemích, s. 177.
10.
↑ Skočit nahoru k:a b c PEKAŘ,
Josef. Dějiny naší říše. 2. vyd. Praha: Elka Press, 2011. ISBN 978-80-87057-11-7. S. 67–68.
11.
↑ Skočit nahoru k:a b c d Kronika
Českých zemí. Praha: Fortuna Libri,
2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola Doba
husitská, s. 197.
12.
↑ Skočit nahoru k:a b HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Svět
české středověké církve. Praha:
Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0186-7. Kapitola Karel
IV. a církev, s. 179–180.
13.
↑ Kronika
Českých zemí. Praha: Fortuna Libri,
2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola
Počátky reformního hnutí, s. 182.
14.
↑ Skočit nahoru k:a b ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO, Tomáš. Knížky
o hře šachové a jiné. Příprava vydání
František Šimek. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a
umění, 1956. S. 14, 17, 19-20.
15.
↑ Kdy, kde
proč & jak se to stalo v českých dějinách. Příprava vydání Petr Čornej. Praha: Reader's Digest
Výběr, 2001. ISBN 80-86196-33-X. S. 107.
16.
↑ Skočit nahoru k:a b c d e NODL, Martin. Česká reformace. In: Umění české reformace (1380-1620). Praha: Academia, 2010. S. 20–21.
17.
↑ Skočit nahoru k:a b c d NODL, Martin. Česká
reformace. In: Umění české reformace
(1380-1620). Praha: Academia, 2010. S. 22.
25.
↑ PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba: díl prvý. Praha:
Vesmír, 1927. Dostupné online. Kapitola 1. Jakoubek a Mikuláš z Drážďan; vznik
táborství, s. 1,
6-7.
27.
↑ PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba: díl prvý. Praha:
Vesmír, 1927. Dostupné online. Kapitola 1. Jakoubek a Mikuláš z Drážďan; vznik
táborství, s. 24-25.
28.
↑ Skočit nahoru k:a b c d MIKULEC, Jiří; A
KOLEKTIV. Církev a společnost raného
novověku v Čechách a na Moravě.
Praha: Historický ústav, 2013. 21-22 s. ISBN 978-80-7286-206-1.
30.
↑ Srov. údajný výrok Viléma II. z Pernštejna: S Římany věřím, s Čechy držím, s
bratřími umírám. MACEK, Josef. Víra a zbožnost v jagellonském věku. Praha: Argo, 2001. S. 409.
31.
↑ DAVID, Zdeněk V. Nalezeni ́středni cesty: liberální výzva
utrakvistů Římu a Lutherovi. Praha:
Filosofia, 2012. ISBN 9788070073698. S. 254, 262.
32.
↑ HALAMA, Ota. Utrakvistická úcta k českým
světcům. In: KUBÍN, Petr. Světci
a jejich kult ve středověku. Praha: KTF
UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 189.
33.
↑ Skočit nahoru k:a b DAVID, Zdeněk V. Nalezeni
střední cesty: liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi. Praha: Filosofia, 2012. ISBN 9788070073698. S. 287–290.
35.
↑ Skočit nahoru k:a b c d e KŘÍŽOVÁ, Markéta. Ideální
město v divočině: Misijní projekty Tovaryšstva Ježíšova a
obnovené Jednoty bratrské v koloniální Americe.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-877-8. S. 61–62.
36.
↑ MIKULEC, Jiří. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav, 2013.
23 s. ISBN 978-80-7286-206-1.
37.
↑ MIKULEC, Jiří. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav,
2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 30–31.
38.
↑ MIKULEC, Jiří. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav,
2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 110–111.
39.
↑ Skočit nahoru k:a b Just, Jiří, Zdeněk R. Nešpor, Ondřej
Matějka et al.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí,
2008, s. 22.
44.
↑ Skočit nahoru k:a b SEIBT, Ferdinand. Karel
V. Císař a reformace. Překlad Milan
Churaň. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-403-5. S. 48–51.
45.
↑ ŠTĚŘÍKOVÁ,
Edita. Jak
potůček v jezeře : Moravané v obnovené Jednotě
bratrské v 18. století. Praha: Kalich, 2009.
419 s. ISBN 978-80-7017-112-7. S. 14.
46.
↑ KŘÍŽOVÁ, Markéta. Ideální město v divočině: Misijní projekty
Tovaryšstva Ježíšova a obnovené Jednoty bratrské v koloniální Americe. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-877-8. S. 63–65.
48.
↑ Skočit nahoru k:a b c d MARTIN, Horyna. Česká
reformace a hudba. Studie o bohoslužebném zpěvu českých nekatolických
církví v období 1420–1620.. Hudební věda. 2011, roč. 48, čís. 1, s. 8–10. Dostupné online [cit.
2015-02-15].
49.
↑ Skočit nahoru k:a b ŠTAUBEROVÁ, Karolína. Lounská
rukopisná verze kancionálu Jakuba Kunvaldského z roku 1608. , 2005. diplomová. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v
Brně. Vedoucí práce Stanislav Tesař. s. 12–14. Dostupné online.
50.
↑ MIKULEC, Jiří a kol. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav,
2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 277–278.
51.
↑ Skočit nahoru k:a b HOLETON, David Ralph. Liturgický život české
reformace. In: Umění české reformace. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1879-3. S. 233.
52.
↑ MIKULEC, Jiří. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav,
2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 127.
53.
↑ MARIN, Olivier. Geneze pražského reformního hnutí 1360–1419. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3136-3. S. 403–405.
54.
↑ HALAMA, Ota. Utrakvistická úcta k českým
světcům. In: KUBÍN, Petr. Světci
a jejich kult ve středověku. Praha: KTF
UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 190–192.
55.
↑ Skočit nahoru k:a b HALAMA, Ota. Utrakvistická úcta k českým
světcům. In: KUBÍN, Petr. Světci
a jejich kult ve středověku. Praha: KTF
UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 195–197.
