| ursprung |
|
| index.htm |
Protestantismus |
| vencelik |
Diskuse |
| przemyslides |
Číst |
| piastowie |
Editovat |
| jagielonowie |
Editovat zdroj |
| luxemburgowie |
Zobrazit
historii |
| moravia |
95 tezí Martina Luthera z roku 1517 se považuje za
počátek reformace |
| wanclik |
Protestantismus neboli též protestantství je jeden z hlavních směrů křesťanství, vycházející
z náboženských reformních hnutí západní Evropy pozdního středověku
a raného novověku, především z reformace, zahájené vystoupením Martina
Luthera proti prodeji odpustků roku 1517. Označení protestanti
bylo původně politické a vztahovalo se na luteránská knížata a
města, která na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 protestovala proti zákazu reformace ve Svaté říši římské.
Počínaje vestfálským mírem r. 1648[1] se označení rozšířilo na všechny
křesťany vyznávající reformační a podobné nauky. Jiné
označení pro protestanty je evangelíci, což odkazuje k jejich důrazu na bibli, evangelium. |
| malec-osiek |
Země s protestantskou
většinou v roce 2010. |
| vrchovist |
Země dle procenta
protestantů. |
| waza |
|
| vencelikove |
Protestantismus
vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala
již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy
užívá termín první reformace,[2] do níž se zahrnuje i české husitství, respektive česká reformace. Z první
reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a českých
bratří (zejm. Jednota bratrská). Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž
náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat. |
| rakoczy |
Počátek vlastní
reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95
tezí, kritiku zlořádů tehdejší církve,
především zneužívání odpustků. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po
Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky
stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah,
zejména bohoslužbu v lidovém jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a
soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu
reformátoři rozuměli. Pro úspěch reformace měla velký
význam i podpora řady světských vládců, z nichž
někteří – jako například anglický král Jindřich VIII. Tudor –
vedle očisty církve vítali i možnost zabavovat církevní majetek a
osvobodit se od vlivu papežství. Protest reformovaných knížat a měst na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 také dal
novému hnutí jméno. |
| krolestwo-lechii |
Protestantismus sice
nese inovativní myšlenky v oblasti teologie, organizace církve, procesu bohoslužeb a křesťanských tradic, ale v praxi byly
reformy většinou prováděny velmi pozvolna. I katolická církev
provádí vlastní reformy, jimiž odpovídá na kritiku reformátorů, takže se
změny v konečném důsledku týkají všech lidí, nejen
protestantů. Reformátoři se eventuálně setkali s problémem:
počáteční nadšení lidí se vytratilo, přijímali inovace
především chladně a někdy s nimi i nesouhlasili. Vyvstala tak
nutnost plynulé změny, přechod k tomu, co považovali evangelisté za
ideální nakonec trval skoro 100 let. |
| vchrovist |
Reformace se ovšem
neprosadila v celé západní Evropě. Za papežství se postavil vlivný rod Habsburků a další panovníci jižní a východní Evropy a sama
římská církev prošla reformou v takzvané protireformaci. Třicetiletá válka a další konflikty 16. a 17. století přinesly jisté
územní posuny, například české země se po potlačení stavovského povstání rekatolizovaly,
ovšem západní a střední Evropa zůstala rozdělena na země
římskokatolické (většinou románská a západoslovanská území) a
protestantské (většinou germánská území) a nábožensky rozdělena
zůstala i samotná Svatá říše
římská. |
| zirownice |
Na rozdíl od
centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od
počátku regionálně i věroučně
roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo
především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze
učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území,
anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha
VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase
Cranmera na Britských ostrovech a je podnes
státní církví Anglie.[3] Vedle těchto hlavních směrů vznikly v
oblasti reformace již v 16. století další skupiny, například novokřtěnci, na něž
navazují dnešní baptisté,[4] odmítající křest
dětí, anebo předchůdci
dnešních unitářů, popírající nauku o boží
Trojici.[5] Novokřtěnci vytvářeli vlastní
uzavřené demokratické komunity, pojila se s nimi víra v konec světa, cokoliv
světského bylo označeno za špatné. Nejprve byli církví tolerováni,
poté ale byli prohlášeni za kacíře a začalo jejich brutální
stíhání. |
| trest |
Zejména v
anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích
dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž
kořenů často stál puritanismus a probuzenecké hnutí. Sem patří například metodismus,[6] letniční hnutí (pentekostalismus)
či evangelikalismus (protestantský fundamentalismus).[7] Vznikly ovšem
i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou
obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské,
například mormonismus a Svědkové
Jehovovi.[8] Vznikaly i menší, okrajové náboženské skupiny. Do doby
vzestupu protestantství zapadá počátek tzv. nadkonfesního
křesťanství, přesvědčení, že nemají existovat žádné
církevní instituce. Usiluje o globální církev bez jakékoliv vnější
organizace. Přívrženci těchto myšlenek často neuznávají
světskou moc, jsou v nich často obsaženy anarchistické prvky.
Podobně jako jiné protestantské odnože, i zde je důraz na
individuální spiritualismus, víra je soukromou záležitostí každého člověka.
Mezi zastánce nadkonfesního křesťanství patřil například
lékař Paracelsus, či teologové Valentin
Weigel a Jakob
Böhme. Toto učení se ale na rozdíl od jiných
protestantských odnoží příliš nešířilo, mezi jednotlivými zastánci
panovaly kolosální rozdíly a nakonec zaniklo na úkor jiných sekt. |
| smiszek |
Související
informace naleznete také v článku Dějiny
křesťanství. |
| plus |
|
| hradek |
Učení[editovat | editovat zdroj] |
| libeniczti |
Pro protestantismus
je typický důraz na Písmo jako zdroj zjevené Pravdy, vůči katolictví se vymezuje mj.
popřením církevní tradice jakožto dalšího zdroje zjevení rovnocenného Písmu
(Lutherova zásada sola scriptura). Jeden z hlavních bodů reformace bylo vyloučit
elementy „magičnosti“ z církevních obřadů a víry, likvidace
všech elementů, které katolická církev přejala od starších
náboženství v období svého vzniku. Rituály katolické církve zasahovaly
kromě sakrálního prostoru (např. kostel) i do běžného
světa, čemuž se většina protestantských odnoží snaží zamezit.
Protestanti se odvracejí od kultu svatých, nepřikládají jim zdaleka
takovou váhu jako katolíci. Obzvlášť viditelný je tento rozdíl v
případě Marie, matky Ježíšovy, která není v protestantských církvích
nebiblicky privilegovaná. U protestantů je bohoslužba orientovaná na
náboženské vědomí, vede se v národních jazycích, společné modlitby
a zpěvy mají vést ke sjednocování lidí. Další rozdíl s katolíky je v
zádušní bohoslužbě. V katolické verzi se prosí u Boha za spásu
zemřelého, v protestantské si lidé pouze připomínají jeho skutky. |
| leibniz |
|
| nobility |
Církve[editovat | editovat zdroj] |
| wanc- |
Protestantské církve je souhrnné označení církví vzešlých z reformace a z následných
duchovních hnutí uvnitř těchto církví. Církve čerpající
primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (Augsburské vyznání). Protestanti navazující zejména na odkaz Jana Kalvína se
nazývají kalvinisté nebo reformovaní (Helvetské
vyznání). K protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší
svobodné/evangelikální církve,
např. adventisté, baptisté, metodisté, presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční a podstatná část charismatiků. |
| wanda |
Protestanti je společný název pro členy těchto
církví. |
| monnaies |
Někdy bývá
pojem protestanti ztotožňován s pojmem evangelíci;
většinově je však pojem evangelíci chápán úžeji a je
vyhrazen jen pro nejstarší protestantské proudy, tedy pro luterány,
kalvinisty a případně metodisty. |
| czeska szlachta |
|
| venclik z chrovist |
Protestantské
církve v Česku[editovat | editovat zdroj] |
| hussites |
Českobratrská církev
evangelická – největší česká
protestantská církev. Vznikla v roce 1918 sloučením luteránské (augsburské) a kalvínské (reformované, helvétské) církve. Má vlastní fakultu
na Univerzitě Karlově – Evangelickou
teologickou fakultu Univerzity Karlovy. |
| bila hora |
Jednota bratrská, později též Moravští
bratří nebo Unitas fratrum – nejstarší
česká protestantská církev; byla založena v roce 1457 (Kunvald u Žamberka), celosvětově
obnovena v roce 1727 hrabětem Zinzendorfem a v českých zemích v roce 1880 pod názvem Evangelická
bratrská církev. |
| bakalarzska |
Luteránské církve[editovat | editovat zdroj] |
| jihoczeska |
Slezská církev evangelická
augsburského vyznání (SCEAV) – nejstarší luterská
církev v Česku působící zejména v Těšínsku a Moravskoslezském
kraji. |
| protestantisme |
Luterská evangelická církev
augsburského vyznání v České republice (LECAV)
– vznikla oddělením se od SCEAV v roce 1995, protože někteří duchovní SCEAV spolupracovali s StB. Po revoluci SCEAV požadovala jejich
odstoupení, což odmítli a založili LECAV. |
| reforme |
Evangelická církev augsburského
vyznání v České republice (ECAV) – vznikla v
roce 1993 transformací
sboru Slovenské evangelické církve
augsburského vyznání v Praze na samostatnou církev. |
| christophori |
Česká evangelická
luteránská církev – malá státem neregistrovaná
církev působící v západních Čechách. Je misijním působištěm Evangelické luteránské synody v USA. |
| christophori |
Původem
anglosaské církve[editovat | editovat zdroj] |
| English_monarchs |
Jde o církve původem
vzniklé jako puritánské disidentské hnutí v anglikánské,
(v USA zvané episkopální) církvi. |
| |
Církev bratrská – reformovaná
církev, vzniklá v 19. stol. spojením domácího probuzeneckého hnutí a misijní
činnosti zahraničních misionářů. |
| |
Baptisté (Společenství baptistických sborů a Bratrská jednota
baptistů) – navazují na novokřtěnce; vznikli v
roce 1611, v
českých zemích koncem 19. století. |
| |
Evangelická církev metodistická – vznikla v roce 1739, v Československu po 1. světové válce. |
| |
Armáda spásy –
vznikla z metodistické církve v roce 1865, v Československu po 1. světové válce. |
| |
Církev adventistů sedmého
dne – vznikla v roce 1863, ale její počátky se
datují k roku 1830;
v českých zemích koncem 19. století (první literatura vydaná česky
roku 1893, první sbor v roce 1902). |
| |
Křesťanské sbory (plymouthští bratří) – vznikly v roce 1831, na území ČR od
roku 1909. |
| |
Apoštolská církev – letniční hnutí, ve světě i v Československu od počátku
20. století. |
| |
Křesťanské
společenství – charismatické hnutí, které se oddělilo roku 1990 od českobratrské evangelické církve
příklonem k některým letničním myšlenkám. |
| |
Křesťanská
církev Cesta života je malá, státem neregistrovaná, charizmatická
církev, působící v Jižních Čechách; vznikla odštěpením od
Církve bratrské |
| |
Ostatní církve
hlavního proudu křesťanství[editovat | editovat zdroj] |
| |
Církev československá
husitská – považuje se za dědičku (první)
České reformace. Vznikla v roce 1920 odtržením od římskokatolické
církve. Má vlastní fakultu na Univerzitě Karlově. |
| |
Náboženské
společnosti s reformačními kořeny, které však nejsou
obecně řazeny mezi křesťanské církve[editovat | editovat zdroj] |
| |
I když tyto
náboženské společnosti svou víru od křesťanství a reformace
odvozují, nauky těchto náboženských společností se podstatně
liší od některých bodů Apoštolského
vyznání víry, které je tradičními církvemi
uznáváno jako základní definice křesťanské víry. Členové
těchto náboženských společností proto nejsou tradičními
církvemi počítáni mezi křesťany, byť se za ně sami
považují.[9] |
| |
Novoapoštolská církev. Vznikla v Německu v roce 1863. |
| |
Církev Ježíše Krista Svatých
posledních dnů (mormoni). Vznikla v roce 1830. |
| |
Náboženská společnost
Svědkové Jehovovi |
| |
Náboženská
společnost českých unitářů |
| |
Náboženská
společnost přátel (Kvakeři) |
| |
Představitelé
českého státu protestantského vyznání[editovat | editovat zdroj] |
| |
Fridrich Falcký (1619-1620) |
| |
Tomáš Garrigue
Masaryk (1918-1935) |
| |
|
| |
Odkazy[editovat | editovat zdroj] |
| |
Reference[editovat | editovat zdroj] |
| |
1. ↑ iEncyklopedie.cz, heslo protestantismus [online]. Karmelitánské nakladatelství [cit.
2010-04-04]. Dostupné online. |
| |
2. ↑ VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů v České
republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-798-1. [Dále jen Vojtíšek 2004], s. 56 |
| |
3. ↑ Vojtíšek 2004, s.
57–58 |
| |
4. ↑ Vojtíšek 2004, s.
58–59 |
| |
5. ↑ Vojtíšek 2004, s.
59 |
| |
6. ↑ Vojtíšek 2004, s.
58–61 |
| |
7. ↑ Vojtíšek 2004, s.
62 |
| |
8. ↑ Vojtíšek 2004, s.
64–65 |
| |
9. ↑ Vojtíšek 2004, s.
87 |
| |
Související
články[editovat | editovat zdroj] |
| |
Kryptoprotestantismus |
| |
Protestantská
etika a duch kapitalismu |
|
|